Lidé mnohdy používají slova “kůže” a “useň” jako vzájemně zaměnitelná, aniž by si byli vědomi toho, že mezi kůží a usní je významný rozdíl. S kůží je ten problém, že podléhá hnilobě a rozkladu. Je to vlastně surový materiál, vedlejší produkt masného průmyslu, který má ve své základní podobě jen několik málo způsobů využití. Useň je naproti tomu chemicky a mechanicky zpracovaná kůže takovým způsobem, aby se z ní stal příjemný a odolný materiál, který vydrží generace a nalézá využití ve velkém množství oborů. Tomuto zpracování se říká koželužský proces a sestává přibližně ze 30 kroků. Na jejich konci je produkt, který nepodléhá rozkladu a je charakteristický dalšími vlastnostmi jako tím, že schnutím netvrdne, je pružný, pevný a prodyšný.
Nejdůležitější fází koželužského procesu je činění, při kterém jsou molekuly vody v kůži nahrazovány molekulami činiv. Jako činiva lze použít několik druhů substancí, které se navíc v praxi různě kombinují, mezi hlavní ale patří: 1) přírodní třísloviny - ty se vyskytují v kořenech, kůře a listech různých druhů rostlin (dodávají např. trpkou chuť černému a zelenému čaji); nebo 2) soli troj- a šesti-vazného chromu.
Tříslo-činění je tradiční metodou, při které se useň namáčí do roztoku tříslovin řádově i na několik měsíců. Výsledkem je pevná a poměrně tuhá useň, jejíž barva se může lišit podle doby činění i podle použitých tříslovin. Protože výroba takovýchto usní je časově velmi náročná, a protože je výsledek relativně tuhý, představují třísločiněné usně přibližně 10-20% veškeré světové produkce a jsou určeny především pro ruční výrobu a luxusní produkty. Produkty z tříslo-činěné usně mohou být v prvních dnech poněkud tužší a na slunci tmavnou, díky tomu ale v čase získávají onu charakteristickou patinu.
Chromo-činění je naproti tomu moderní metodou, která byla vyvinuta během průmyslové revoluce. Pomocí solí chromu se podařilo čas potřebný k vyčinění usně zkrátit z měsíců na řádově dny. Výsledkem tohoto procesu je poddajná ale pevná a na slunci stálá useň bledě modré nebo šedé barvy, která se snadno barví. Z těchto důvodů je vhodná k dalšímu průmyslovému zpracování a představuje 80-90% veškeré světové produkce usně. Hlavním problémem s chromočiněnín je jeho devastující dopad na životní prostředí. Nechvalně známé příklady pocházejí z rozvojových zemí (zejména Indie). Hlavním problémem je vypouštění neošetřené toxické vody, ve které se může nacházet chrom, olovo nebo i arsen, zpět do vodních toků. Znečištění se tak dostává jak přímo do potravního řetězce v dané lokalitě, tak i do půdy. Komplikuje tak zdravotní stav obyvatelstva z okolí koželužny a devastuje životní prostředí na desítky let.
Jsou to právě tyto negativní dopady na životní prostředí, proč NIKDY nepořizuji nové chromočiněné usně. Jediné, které se v mé dílně nacházejí, pocházejí z polozapomenutých a zděděných dílen a byly by skončily na skládce nebo ve spalovně, kdybych se jich neujal. Pracuji výhradně s třísločiněnými materiály, což je jeden z fundamentálních principů mojí práce.